Odříkaného největší krajíc. To je má, ne úplně dobrovolná, mantra posledních pár měsíců. Učím se totiž německy. A věřte mi, že bych raději absolvovala intenzivní kurz mandarínštiny. Němčinu jsem nikdy neměla ráda. Vždycky jsem toužila po rozevlátosti a něžné šišlavosti francouzštiny. Ale náš školský systém býval dost hluchý k touhám a snům svých účastníků. Kdo by hleděl na to, že jedna holčička v ostravské jazykovce prahne po znalosti řeči, díky které by si mohla přečíst Zollu v originále a objednat si v La Rotonde sklenku vína, aniž by na ni musela, díky ignoraci číšníka, dvě hodiny čekat. Když už jsme u toho čekání, francouzštiny jsem se dočkala na gymplu, ale má nemilovaná němčina mě provází od mých devíti let. Marně. Každá buňka mého těla se proti tomu celou tu dobu úspěšně brání. Některé pro jistotu odumřely. Ale osud je velký šprýmař a rád si počká na své velké entrée. V mém případě udeřil naprosto nečekaně a vrhl mě do kolotoče událostí, které mi od základu změnily život. Manžel si mě přestěhoval do Německa. Šla jsem samozřejmě dobrovolně, nekonal se žádný noční únos v koberci. Vzhledem k tomu, že jsem nevládla dostatečným množstvím argumentů proti tomuto rozhodnutí, nic jiného mi nezbývalo. Ostatně, mám to teď blíž do práce. Opravdu. Věřte tomu, že z Brno, kde jsme poslední dva roky žili, je to daleko vlastně kamkoli. Ačkoliv ho miluju, to město se na nic moc než chození po kavárnách nehodí. Odpoutáním se od moravské metropole, které mimochodem zažívám už po třetí, tak začala má cesta za vzděláním. Učím se totiž nejen zdejší řeč, studuju i místní zvyky, které se od těch našich radikálně liší. Především v přístupu k odpadkům a řízení aut. To první zvládají Němci na jedničku, o tom druhém bych pomlčela, na to ještě neznám dost zdejších peprných výrazů. A taky poznávám své nové já, které mě každý den překvapuje. Například se učím chodit na procházky. Nejsem procházkový typ. Dřív byste mě k takové aktivitě donutili tak maximálně jednou ročně, pod záminkou nějaké významné tradice. Vždycky jsem byla přesvědčená o tom, že na procházení se nemám čas. Teď si ho najdu třeba v devět večer. Nebo v jedenáct, když padají Perseidy. Ráno snídám. Nerozčiluju se. Chodím spát před půlnocí. Těším se do práce. A každý den objímám svého muže, protože za to všechno může on. V manželství se nikdy nepřestanete učit. Dopředu ovšem netušíte, co všechno může tahle věta znamenat.
